Koncem roku 2010 se v Tunisu upálil mladík Muhammad Buazízí, aby tak protestoval proti špatným podmínkám a nemožnosti otevřít si živnost. Buazízího smrt jako poslední kamínek do mozaiky nespokojenosti spustilo povstání proti režimu prezidenta Zine El Abidine Ben Aliho, což byl teprve druhý tuniský prezident. Po několika týdnech nepokojů Ben Ali uprchl s částí státního pokladu, za což byl v nepřítomnosti odsouzen. Povstání dosáhlo svých cílů, protože od roku 2012 je v Tunisku svobodně volený parlament.

Nepokoje se z Tuniska jako inspirace, že to jde, přenesly do Egypta, Jemenu, Bahrainu, Maroka, Libye a do Sýrie. Zatímco v Egyptě byl průběh podobný Tunisku (sesazen diktátor, svobodné volby), v Jemenu přetrvává nejasná situace až do roku 2012. V Maroku vedla už jen hrozba protestů ke značným ústavním změnám omezujících monarchu. V Libyi se vzbouřila východní metropole Benghází a po podpoře západních velmocí povstalci zvítězili v občanské válce. V době psaní této aktualizace vrcholí v Sýrii občanská válka.